08.jpg

Zajímavosti

wvef.org
спасибо ivideosoft.com

Druhý den jsme se večer sešli jak bylo domluveno, byl rychle napsán a odeslán na T.S.O. fax, že se chceme akreditovat, ale přišla odpověď, že sorry, ale novinářské letadlo už je plné. Obratem Radka napsala, že letět musíme, že doprovázíme český motocyklový tým. Obratem odpověděli, že s tím něco udělají, poslali veškeré formuláře a už jsme vyplňovali. Tentokrát už jako staří mazáci. Věděli jsme kam se obrátit o vízové formuláře, kam se obrátit o žádosti na zpáteční letenky, na hotel v Dakaru a podobně. Už to šlapalo jako švýcarské hodinky...

Hodně nám pomohl i zkušený Tomáš Tomeček, který se s týmem Tatra nemohl zúčastnit, protože právě „kroutil" civilní vojenskou službu... Blížily se vánoce a my jsme věděli, že máme všechno vyřízené, že máme potvrzené akreditace, že budeme v Dakaru bydlet před startem v centru v hotelu Independance, v cíli v hotelu Meridien na pobřeží, měli jsme zajištěna všechna víza, věděli jsme čas přejímek, prostě úplně všechno. Bylo třeba odvézt motocykly do Le Havru k nalodění a k technickým přejímkám. Proč? Protože se jela smyčka Dakar – Agadez – Dakar. To se mnohým účastníkům nelíbilo, říkali, že Dakar, takovýto maratón, je odněkud někam, ne taková „okruhová" jízda tam a zase zpátky. Ale nakonec to byl skvělý Dakar, velmi náročný Dakar, na který se hodně dlouho vzpomínalo.

Těsně před vánočními svátky byly v Le Havru technické přejímky a nalodění všech strojů na loď do Afriky. Měli jsme přesně naplánovaný odjezd, abychom všechno stihli. Tomáš Tomeček jel napřed a pomáhal trochu i Tatrovákům s administrativou. Samozřejmě jsme s přípravou finišovali do posledních minut. Dojeli jsme do Meziříčí a Ivoš s mechaniky dávali dohromady obě zbrusu nové Suzuki. Všechno se rychle montovalo, brousily se kapotáže a plasty, balily se náhradní díly, nářadí... Pomáhali jsme, co bylo potřeba, někdy kolem půlnoci Radka polepovala motorky reklamními nálepkami. Vierka Kaštanová nestačila vařit konvice kávy a čaje a průběžně doplňovat jídlo, které jsme my zase průběžně konzumovali... Střídali jsme se v krátkém spánku. Přijel Standa Zloch se svým obytným autem s vlekem. Vše jsme několikrát zkontrolovali, naložili a další den k večeru vyrazili směr Brno, Vídeň, Linz a dál Německo, Paříž, Le Havre... Proč taková objížďka? Do Evropy přišla sněhová kalamita, naše hraniční přechody do Německa byly neprůjezdné, všechno kolabovalo a bavorská část Německa se musela objet... Nicméně, dorazili jsme do slavného přístavu včas. Sice za minutu dvanáct, ale včas.

Měli jsme si s Chantall co povídat, zajímalo ji kolem Dakaru úplně všechno

Musím udělat malou vsuvku a zmínit se o penězích. Honza měl podepsané smlouvy s mnoha sponzory, bylo domluveno plnění, ale jak to v těch dobách bývalo, termíny plateb byly jen na papíře. Takže jsme neměli v řádném termíny zaplaceny vklady ani za jezdce, ani za novináře. Ale když jsme odjížděli, Honza řekl, že se nemusíme o nic bát, že to prostě zařídí a zaplatíme všechno do posledního franku při formální přejímce před startem v Dakaru. Takže když jsme s motorkami přišli na technickou Hubert Auriol už nás čekal a s úsměvem se dotázal „kde jsou mé peníze?", načež mu Radka vysvětlila, naprosto po pravdě, jak se věci mají. Hubert vše zvážil a pochopil a nechal nás projít technickou přejímkou a nalodit. Dohodli jsme se, že zaplatíme na formálních přejímkách, pokud ne, nevydá nám motocykly, nebudeme připuštěni na start a i tak budeme muset skoro všechno zaplatit. K tomu ale samozřejmě nedošlo. To píši jen o tom, jaká byla dohoda.

Naše motorky byly úplně nové, tak je kluci „zajížděli" v přístavu, prostě se několikrát projeli po nábřeží sem a tam. Přejímkami jsme prošli bez problémů. Každý motocyklový jezdec nafasoval hliníkovou bednu, kam si mohl dát co potřeboval, tyhle bedny se startovním číslem šly také na loď a jezdci si je přebírali až v Dakaru. Jenže jsme ještě potřebovali naložit dřevěnou bednu s náhradním motorem. Tatrováci měli plno, ti byli našlapaní svými věcmi. Tak Radka domluvila jeden španělský tým s kamionem Mercedes. A tahle parta nám těžkou bednu za láhev Becherovky naložila. To ještě fungoval ten správný dakarský duch, to opravdové sportovní přátelství.

Na zpáteční cestu jsme se rozdělili. Kluci jeli Zlochovým obytným autem, my jsme jeli s Tomečkem „osobákem"... Cesta domů se ale záhy proměnila v děsivou noční můru. Dojeli jsme pozdě večer k Paříži a Tomáš nabídl, že nedaleko je hotel Formule 1, že by bylo lepší se vyspat, ráno vyjedeme a večer jsme doma. Tak jsme to tak provedli. Jenže ráno jsme se probudili a celá Evropa byla utopená ve sněhové kalamitě... Po snídani jsme vyrazili a bylo jasné, že to bude hodně dlouhá cesta domů. Ani na dálnicích se nedalo jet rychleji, pluhy nestačily na přívaly sněhu. Několikrát jsme zastavili na pumpě a než jsme vypili kávu, auto bylo zasypané... Večer jsme nebyli podle plánu doma, ale někde v šílené chumelenici na pomezí Německa a Rakouska. Hraniční přejezdy z Německa k nám byly všechny zavřené, doprava kolabovala... Takže opět přes Rakousko na Vídeň... Na Štědrý den ráno jsme dorazili domů... Osprchovali jsme se, chvíli spali, pak se věnovali rodinám, ale únava na nás doslova padla... Další dny jsme jen narychlo objeli příbuzné a zpátky domů balit. Neb nás den před Silvestrem čekala cesta do Vídně na letiště, pak let do Paříže, přečkat noc na letišti a další den speciálem organizátorů do Dakaru, do rozpálené černé Afriky.

V Brně proběhlo loučení a Honzův šofér nás odvážel do Vídně na letiště. Společně s několika hosty, kterým Honza jako sponzorům zaplatil výlet na start Dakaru. Já jsem vyfasoval kouzelnou igelitovou tašku napěchovanou penězi mnoha světových měn. Jen jsem vyvalil oči. Honza mě oznámil, že v ani jedné bance v Brně neměli ani jeden francouzský frank a tak to musím v Paříži na letišti všechno proměnit na franky... Řádově v přepočtu kolem tří čtyř milionů, ale v německých markách, amerických dolarech, švýcarských francích, rakouských šilincích... Zalil mě studený pot. Ale Honza se zasmál, plácl mě po zádech a že to zvládnu. Tak jo. Ještě se ke mně naklonil a říká: „Je ti jasný, že nejste jen novináři, ale že jste všechno, co bude potřeba a byl bych strašně rád, kdybychom se setkali v cíli". Tak jsem mu řekl, že to zvládneme. Netušil jsem, jaké nástrahy na nás číhají, že to bude na hraně a ne jednou...

Přiletěli jsme večer do Paříže na Roissy Charles De Gaulle a musel jsem s našimi VIPy „meziletištním" autobusem na druhý konec Paříže na Orly, jejich „hostovský" speciál startoval ráno z tohoto letiště. Nějak jsme přečkali noc a ráno jsem začal obcházet směnárny. U první jsem se nesměle zeptal, jestli mě promění větší množství dolarů na francouzské franky. Pán řekl že samozřejmě. Tak jsem vytáhl asi tři tisíce dolarů a nechal si za ně dát franky... Ulevilo se mi... Alespoň něco. Přišel jsem k druhé směnárně a zeptal jsem se slečny nebo paní, jestli mě vymění větší množství německých marek na franky. Řekla že ano. Tak jsem odpočítal pět tisíc marek a vyměnil je za franky. Přišel jsem k třetí směnárně, zeptal jsem se paní, jestli mě vymění větší množství švýcarských franků za ty francouzské...

Nestačila odpovědět, protože se za mnou objevil ten pán z první směnárny a dva policisté. Tak mě odvedli dovnitř do směnárny do malé kanceláře, posadili mě a o co jako jde, co tam dělám. Tak jsem jim po pravdě vysvětlil, že jsme český motocyklový tým na Rallye Dakar, že musíme v Dakaru na přejímkách zaplatit startovné a že u nás v Brně v žádné bance neměli francouzské franky. Pán i policisté se rozzářili nadšením, očividně to byli motorističtí fanoušci a Dakar bylo pro ně něco úžasného, posvátného a začali organizovat pomoc. Během půl hodiny jsem měl všechno vyměněno, pěkně v balíčcích zalepeno a přepočítáno a ještě na rozloučenou jsme si dali dobrou kávu a teplý croasant... Vrátil jsem se k naší minivýpravě, ti už byli vyděšeni, co se se mnou stalo, ale mohl jsem jim hrdě ohlásit, že úkol splněn...

Tak jsme se odebrali do fronty od pohledu bláznivých lidí, kteří se rozhodli, místo domácího krbu a pohody vánočních svátků bloudit někde po poušti a něco si dokazovat... Něco úžasného, že dokáží vydržet, dokáží překonat sami sebe... Ta fronta byla opravdu obdivuhodná, motorkáři, kamioňáci, autaři, mechanici, novináři, prostě všichni... A všichni měli v očích tu velikou touhu... Takové bývaly africké Dakary... Než nás odbavili, bavil se každý s každým, navazovala se přátelství a vůbec nikomu nevadily nějaké jazykové bariéry... Japonci, Belgičané, Španělé, Portugalci, Rakušané, Němci, Italové a samozřejmě spousta „Frantíků"... Navíc byl Silvestr.

Pro středoevropana zvyklého na vánoce a konec roku v opravdu zimním provedení, případně s různými zimními radovánkami, je tohle období dole v Dakaru jakési podivné... Vedro na padnutí, celý den praží slunce, v noblesním hotelu Meridien na pobřeží Atlantiku je ve foyeru ozdobený podivný tropický strom... Tričko, kraťasy a sandály také nejsou typické vánoční oděvy a obutí... Konec roku Afričané bouřlivě slaví. Jak to dělá kravál a smrad, jsou ve svém živlu. Ohňostroje odpalují na Silvestra od rána, i když na modré obloze nejsou moc vidět. Odpoledne už jsou plné ulice slavících a tančících davů a tak když jsme se taxíkem vraceli z Meridienu do centra do našeho hotelu, nebylo možné se tam dostat a posledních pár desítek metrů jsme se museli prodírat davem za situace, kdy vám neustále pod nohama vybuchují petardy a dělbuchy, něco podobného se děje i nad vaší hlavou a byl zázrak, že jsme nepřišli k nějaké újmě na zdraví.

Takže sprcha, převlíknout do čistého a rychle také slavit. Měli jsme v restauraci na střeše hotelu rezervovaný stůl a objednanou slavnostní večeři. Náš tým, tedy my dva, Ivoš a Standa a přidali se k nám naši dakarští nováčci, mladí kluci z Ostravy, Rosťa Bílek a Petr Ligocký, kteří si postavili monstrum na bázi amerického Dodge RAM. Kolem nás samozřejmě spousta dalších účastníků Dakaru, takže jsme byli mezi svými a o zábavu nebyla nouze. Slavnostní večeře o několika chodech byla opravdu úžasná, samé dary moře, krevety, ryby, langusta, skvělé saláty, spousta ovoce a zeleniny... Jen Standovi se to vůbec nelíbilo a snil o něčem ve stylu knedlo-zelo-vepřo...

Na Nový rok se všichni shromáždili v přístavu, protože bylo potřeba převzít veškerou techniku, která sem cestovala řadu dní po moři z francouzského Le Havru. Další dva dny probíhaly formální přejímky a proběhly v naprosté pohodě. Co se týká naší igelitky plné peněz, vše se přepočítalo, podáním ruky stvrdilo a bylo. Zcela určitě jsme nebyli jako „hříšníci" sami, neb se trousili další a další jezdci, kteří minimálně dopláceli to, či ono. Hodně pozornosti budil Jackie Ickx, belgická hvězda historie motoristického sportu. Startoval s Toyotou mezi sériovými auty a na sedadle navigátora měla sedět jeho dcera Vanina. Měla. Do soutěže neodstartovali a v době, kdy se všichni účastníci probíjeli prachem první etapy, Jackie s Vaninou seděli v letadle a vraceli se domů. Dozvěděli jsme se, že Jackie Ickx, jedna z hvězd Formule 1 sedmdesátých let, jeden z nejúspěšnějších jezdců historie Le Mans a zkušený a ostřílený „Dakarák" trpí záchvaty hlubokých depresí a to se mu stalo těsně před startem Dakaru v roce 1997.

V té době jsme netušili pozadí. Až o mnoho a mnoho let později mě o tom vyprávěl můj kamarád Jürgen Barth, vítěz Le Mans 1977 a bývalý vedoucí inženýr týmu Porsche. Ickx měl na Rallye Faraonů těžkou havárii, při které sám zůstal zcela nezraněn, ale ve vraku jeho vozu uhořel jeho spolujezdec. Jackie Ickx se zhroutil, věděl, že nemohl pomoci, věděl, že asi byl příliš a možná až zbytečně rychlý... A od té chvíle prý trpí těmito problémy. I tvrdý a nesmlouvavý bojovník, který na všech možných okruzích světa sváděl souboje na ostří nože je jen člověk, se všemi city, s přáteli, s odpovědností za blízké...

 

Pro Vůni Benzínu Cz – Josef Vrátil

Foto: archiv autora

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3838163
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
419
1478
3904
27718
75031
3480814

Vaše IP: 54.242.250.208
Server : 2018-01-17 04:00:15

Back to Top