03.jpg

Zajímavosti

wvef.org
спасибо ivideosoft.com

Své první „dakarské“ vzpomínání jsem končil náznakem toho, že zázraky se děly dál. Ano, dá se říct, že zázraky se děly a všechno to bylo tak úžasné, bláznivé, že to bylo až neuvěřitelné. Prožili jsme naprosto kouzelné dva roky, dva Dakary, díky člověku, jakých jsem v životě poznal málo… Tolik energie, tolik nadšení, tolik legrace, tolik krásného obyčejného člověčenství…

Ne, nebudu se vůbec zabývat tím, že pak se nějak zamotal do nějakých svých finančních machinací a doplatil na to, resp. zaplatil za to. Tohle se celoživotním hráčům stává, i velkým hráčů a Honza velkým hráčem byl. Byl a je nesmírně inteligentní s neuvěřitelnými organizačními a kombinačními schopnostmi. Chodící computer… Ale Honza byl také vždy velký kamarád, nesmírně lidský, s obrovským pochopením pro druhé a s obrovským srdcem… Jedna naše dakarská legenda, které jsem si vážil, vydala něco jako svoji autobiografickou knihu… Ta kniha mě neoslovila a nekoupil jsem si ji. Kromě nesoudné samolibosti se dotyčný africký hrdina dost hloupě a až sprostě obouvá do Honzy, ač jen a jen díky němu se po létech nečinnosti vrátil na Dakar a díky Honzovi se nastartovala vlastně jeho druhá dakarská kariéra. Bez Honzy by možná po něm neštěkl pes… Ale lidé jsou různí a s tím musíme žít. Teď se vraťme do sychravého listopadu roku 1996…

Bylo nudné nedělní odpoledne, začátek listopadu, venku celkem hnusně a seděli jsme s Radkou doma a popíjeli kávu. Nějak mě proběhla hlavou nějaká vzpomínka na Afriku, nevím ani jaká a nahlas jsem vyřkl něco v tom smyslu, že by bylo úžasné, znovu jet na Dakar, ale že to už asi nikdy nezažijeme. Najednou jsem si ale uvědomil, že mám telefonní číslo na Karlíčka Lopraise, domů, mobily byly ještě v plenkách a že za zeptání nic nedám. Vyběhl jsem před dům do telefonní budky, naházel tam asi 50,- Kč a zavolal Karlíčkovi do Frenštátu. Chvíli jsme plkali o tom, jak se máme, co děláme, jak probíhají přípravy na Dakar a jen tak jsem naznačil, že by jsme se strašně rádi vrátili do Afriky, jestli by nebyla šance přes Tatru, že nabízíme kompletní zpravodajství, reportáže, knihu… Novinářský servis.

Karel věděl, jaká je situace v Tatře, že těch peněz na Dakar moc není a i účast novinářů je drahá, takže jeho vysvětlení bylo pro mě v podstatě potvrzením smutné reality. Chvíli bylo ticho a najednou Karel povídá: „Máš tužku a papír? Tak si napiš číslo. Je to nějaký Honza Čermák z Brna, to je číslo do jeho kanceláře. Odvolej se na mě. Připravuje motocyklový tým na Dakar s Kaštanem a Zlochem. Třeba se na něčem domluvíte, alespoň bude o vás vědět.“ Rozloučili jsme se a já jsem měl pocit, že nás čeká něco zajímavého. Nemohl jsem dospat pondělního rána. Rychle jsem odjel k našim, kde jsem měl klid na telefonování. S třesoucíma rukama jsem vytočil to číslo a ozvala se sekretářka. Vysvětlil jsem jí, že nutně musím mluvit s Honzou Čermákem kvůli Dakaru, že mě na něho dal číslo Karel Loprais. Sekretářka mě vysvětlila, že Honza je nějaký nachcípaný, privátní telefon mě nedá, ale vzala si můj a že zařídí, aby mě zavolal.

A opravdu, během čtvrt hodiny drnčel telefon, vzal jsem ho a na mé „prosím“ se ozvalo „Čermák, co máte na srdci?“ Tak jsem vysvětlil, že kontakt jsem dostal od Karla Lopraise a naznačil, o co nám jde a že by to chtělo se osobně sejít. Honza mě vysvětlil, že je nechcípaný, leží, ale že ve středu je dakarská párty ve Velkém Meziříčí s Kaštanem a Zlochem a se sponzory a že tam přijede a že tam mám přijet i já. V sedm tam. S Ivošem Kaštanem jsem se už znal. Se Zlochem jsem se seznámil na místě. Vysvětlil jsem jim, že se možná naše cesty spojí, tak Ivoš prohlásil, že by to bylo skvělé.

Honza přijel s hodinovým zpožděním. Nevěděl jsem, kdo to je, jak vypadá. Přiřítil se obrovský rozřehtaný chlap tak 205 cm a tak 150 kg živé váhy, blonďaté sluníčko s hřmotným hlasem a v jeho závěsu cupitala populární herečka Chantal Poullain. Honza mě stiskl pravici až to zabolelo, představil se, hned že si budeme tykat a jdeme si na to sednout. Tak jsme si sedli a já jsem mu v deseti, maximálně patnácti minutách vylíčil, co umíme, co nabízíme, co chceme dělat a podobně. Samozřejmě i o tom, co už jsme dělali a pro koho. Že nabízíme zajištění kompletního zpravodajství do novin, po Dakaru reportáže v časopisech, besedy, vydání obrazové knihy o zážitcích našeho týmu na Dakaru.

Jak jsem skončil „presentační monolog“, Honza se mě zadíval do očí a po několika sekundách se rozchechtal, plácli jsme si a řekl „beru, zítra odpoledne u mě v kanclu, vyřešíme přihlášky, akreditace, platby, oblečení, prostě všechno“… A šli jsme se bavit s hosty. V té chvíli začalo další naše africké dobrodružství. V té chvíli jsme se stali členy týmu CermAktivity. V té chvíli se rozhodlo, že budeme makat až se z nás bude kouřit, že uděláme parádní reportáže, krásnou knihu (na tehdejší poměry), že budeme o naše jezdce pečovat a že je dovedeme až do cíle… Chantal se nestačila divit, byla úžasná, milá a řekla, že ví, že cítí, že se tady dala dohromady skvělá parta…

Přijel jsem domů a hned ve dveřích jsem Radce oznámil, že jedeme na Dakar. Ta jen zalapala po dechu a musel jsem jí všechno podrobně vylíčit. Sen, v který jsme už vůbec nevěřili, se během jednoho večera stal skutečností.

Pro Vůni Benzínu Cz – Josef Vrátil

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3837904
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1243
2007
3250
27064
75031
3480160

Vaše IP: 54.90.217.44
Server : 2018-01-16 20:35:11

Back to Top