03.jpg

Zajímavosti

wvef.org
спасибо ivideosoft.com

Na tomhle Dakaru jsem si užil i hodně nepříjemné věci... Jedno ráno, už v druhé polovině Dakaru, jsme čekali na letadlo. Najednou ve mně zarachotilo, tak jsem rychle šel vyhledat vhodné místo za nějakou dunou, kde by měl člověk chvíli soukromí... V Africe člověka nic takového nemůže překvapit, prostě průjem, nic víc... Bez ztráty kytičky jsem přežil let do dalšího bivaku a tam to začalo...

Najednou se začaly střídat záchvaty horečky „čtyřicítky" a zimnice... A když už skončil ten průjem a tekla ze mě krev, to už mě vyděsilo... Tak Radka přivedla doktora... Na Dakarech sloužila společnost Fidelia Assistance, my jsme jim důvěrně říkali „cizinecká legie", ale v tom dobrém, protože byli opravdu skvělí, špičkoví a dokázali úplné zázraky. Doktor za mnou přišel prohlídl si mě a lakonicky konstatoval „totální dehydratace"... V té chvíli mě to došlo... V poušti se člověk nepotí, je tam suché vedro a tím nemá pocit žízně. A já jsem strašně málo pil...

Vytáhl několikero prášků, něco známého, něco prý „zkušebního" od vojáků, zakázal mě jíst, mohl jsem jen pít vodu a čaj a řekl mě, že pokud nebudu druhý den večer fit, expresně mě pošle do Evropy, neb nejsem v dobrém stavu a není s tím žádná legrace. Že by to mohlo i špatně skončit... Zkrátím to. Patáky pomohly, já jsem přežil, druhý den večer mě bylo lépe a transport do Evropy jsem odmítl, třetí den už jsem i jedl a fotil... Krásné bylo, že jak jsem ležel jako mrtvola v bivaku ve spacáku, přišel ještě v kombinéze i takový velikán jako Ari Varanem, sedl si chvíli vedle mě a utěšoval mě, že to bude dobré, že to zažije tady kde kdo... Doktoři z Fidelie Assistance byli a určitě pořád jsou opravdová elita. Na Dakarech si museli poradit se spoustou vážných zranění, v roce 1998 jsme dokonce zažili, že museli na místě operativně zastavit krvácení do mozku... A úspěšně... Po trati a kolem trati se pohybovali v terénních sanitkách značky Toyota, kterým se říkalo „Tango" a tak se také hlásili do rádia. A v každém vrtulníku nad tratí také musel být lékař.

A jsme u vrtulníků. Už jsem zmínil, že jsme byli na seznamu šťastlivců, kteří absolvují jednu etapu nad tratí ve vrtulníku. Ten nádherný okamžik přišel na konci Maroka. Večer se naše jména objevila na oficiální vývěsce a já jsem z toho radostí nemohl ani usnout. Ráno jsme jen tak zhltli snídani a kafé a šli čekat k „našemu" vrtulníku. Dakarské vrtulníky jsou pětimístné. Kromě pilota s námi letěl Patrick Zaniroli, vedoucí tratě a jinak vítěz Dakaru 1985 a Patrick Roa, sportovní komisař a zároveň doktor. Seznámili jsme se, představili jsme se, nasedli, sluchátka na hlavu a vzhůru do nebe. Zanirolli nám sdělil, že poletíme na start speciálu, tam si nafotíme motorky a auta a pak pojedeme do dun, že ví o nějakém pěkném dunovém poli...

Každý vrtulník měl samozřejmě svůj volací znak pro komunikaci s dispečinkem. My jsme byli „Papá Charlie", neboli tatíček Karel... Start speciálu byl v klidu a v pohodě... Znovu jsme vzlétli a já se těšil do dun, opravdových dakarských dun... Najednou se ve sluchátkách ozval dispečink že na těch a těch souřadnicích je vážná havárie motocyklisty a kdo je nejblíže. Samozřejmě „papa šalí"... A už jsme šli do skoro střemhlavého letu a v malé výšce jsme se nad pistou řítili k místu nehody. Přistáli jsme a Patrikové začali rychle organizovat akci. Nás poslali rychlým poklusem proti směru jízdy a všechny „navigovat" na vedlejší pistu. Byli jsme překvapeni, jak byli všichni naprosto ukáznění, jak nás viděli ve vestách organizátorů, okamžitě brzdili a podle pokynů objížděli místo nehody. A drtivá většina všech pokývnutí rukou i poděkovali... Za chvíli už přijíždělo po pistě Tango, které povolali naši parťáci, takže krátce na to už na nás Zaniroli mával, ať se vrátíme, že můžeme pokračovat. Radka se ptala, co se stalo. Tak Roa říkal, že asi přehlídl vyschlé vádí, vlítl do toho a šel přes řidítka... Ale prý je dobrý, jen zlomená pánev a klíční kost... Sotva jsme se dostali na letovou hladinu, zase se ozvalo ve sluchátkách pípnutí a dispečink a že na těch a těch souřadnicích je v malé oáze vážná nehoda motocyklisty a kdo je nejblíže... Hádejte kdo asi... „papa šalí"... Opět střemhlavý let a naplno do nedaleké oázy... Tam opět stejné rozdělení úkolů... Naštěstí to nebylo až tak vážné, jak se zdálo...

Pod těžkou tovární KTM naříkal očividně v šoku jezdec... Exmistr světa v motokrosu, Belgičan Georges Jobé... Nic mu nebylo, byl jen v šoku. Za chvíli tam byl vrtulník s dalším doktorem a ten zakázal jezdci v soutěži pokračovat... Chudák Jobé loni zemřel po dlouhé těžké nemoci... Zaniroli věděl, že jsme si zatím moc nezafotili, tak navrhl, že poletíme do jedné průjezdní kontroly uprostřed písků, že je to tam hezké a že si chvíli i odpočineme. Krásné to tam opravdu bylo. Radka mě najednou pošeptala, že si jde odskočit, že už to nemůže vydržet a šla... Najednou byl u mě Zaniroli a kde je Radka. Tak jsem mu s úsměvem řekl, že si šla odskočit, že to už nemohla vydržet. Zaniroli zbělel, chytil se za hlavu a volal na ni, ať jde okamžitě zpátky, ve svých šlépějích, že tam mohou být miny... A že musí za vrtulník a že my, pánové, se nebudeme dívat... Dobře to dopadlo... No a pak už jsme jen hodně dlouho letěli ve směru trasy závodu do bivaku, snad dvě hodiny a těsně před setměním šťastně dorazili k právě servírované večeři...

V Dakaru jsme se s Jirkou rozloučili. My jsme odlétali do Paříže a pak do Brna, Jirka začal shánět vyprošťovací techniku, aby z bahnitého sevření vyprostili nebohou Tatru... Seděli jsme v kavárně na dakarském letišti a já jsem říkal, že i kdyby mě platili v dolarech, tak tohle už nechci nikdy absolvovat... Nikdy... Koncem února už jsem říkal, že až tak zlé to nebylo, hlavně že jsme to ve zdraví přežili... A koncem léta už jsem smutně chodil doma sem a tam a naříkal, že se už do té Afriky asi nepodíváme... Ale opět zafungovalo to krásné moudro z knížky Paola Coelha Alchymista, že když si něco moc přejeme, tak se všechny síly vesmíru spojí, aby se to uskutečnilo... Asi jsem si to opravdu hodně přál... Přišel okamžik, kdy mě „jen tak" napadlo zavolat Karlíčkovi Lopraisovi, byla neděle večer... Posteskl jsem si, jak moc by nás lákalo, zase zažít nějaké to dakarské dobrodružství... Zase jsem dostal „nějaké" telefonní číslo... A ve středu už jsem věděl, že pojedeme. Ale to už je jiný příběh, stejně kouzelný, stejně bláznivý...

Josef Vrátil

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3837903
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1242
2007
3249
27063
75031
3480159

Vaše IP: 54.90.217.44
Server : 2018-01-16 20:35:01

Back to Top