05.jpg

Zajímavosti

wvef.org
спасибо ivideosoft.com

Končí nám motoristická sezóna a pomalu se blíží vánoce. A tak se také nenápadně množí odpoledne či večery, kdy člověk po nějakém tom gurmánském zážitku v klidu a míru relaxuje a v takových chvílích projde hlavou spousta krásných vzpomínek na něco, či na někoho… A tak bych si dovolil malé vzpomínání na naši první cestu do Afriky a hlavně, jak jsem poznal jednoho skvělého člověka jménem Jiří Žák. Ano, napadlo mě zavzpomínat na to, jak jsem poznal různé velmi zajímavé osobnosti vonící benzínem a Jirkou prostě musím začít…

Dakar mě zajímal od svého počátku. U nás samozřejmě byly jen velmi skromné několikařádkové zprávičky a vše se zlepšilo až s tím, jak se naše kamiony zapojily do akcí. Mým snem bylo, dostat se na Dakar buď jako navigátor, nebo jako novinář, reportér. V době totality to nebylo reálné, všem soudným lidem je asi jasné, kdo „dohlížel“ na výběr posádek a účastníků a že se tam vydal v roce 1988 Honza Králík, náš skvělý novinář a hlavně historik, to považuji za malý zázrak v době končícího socialismu… Stejně jako vydání jeho knihy o Dakaru. Dakar je o velkých penězích a já jsem řadu let marně hledal cestičku, jak se tam dostat. Ale v roce 1995 nastala, jak se říká, optimální konstelace hvězd, dávný můj přítel dospěl k závěru, že jet na Dakar a udělat o Dakaru knížku není špatný nápad a jeho firma to zafinancuje. Takže, to podstatné bylo jaksi zajištěno, bylo rozhodnuto, že s mojí Radkou pojedeme na Dakar a napíšeme knihu. Jako zaměstnankyně brněnského autodromu byla motorismem dostatečně nakažená a na několika světových soutěžích a různých závodech se víc než zpravodajsky osvědčila… Čekal nás maratón organizační, vyřízení všech důležitých formalit. Dnes by se to zvládalo, jak se říká s prstem v nose. Neb žijeme v době internetu, mailů a hlavně mobilů… Ale v roce 1995 jsme o mobilech ještě moc nevěděli, stejně jako o internetu a veškerá komunikace se vyřizovala telefonicky, písemně, faxy, dopisy…

Myslím, že právě tahle fotka je z Tichitu, bylo tam už pořádně horko.

Našel jsem kontakty na tehdejší T.S.O., napsali jsme fax, že se chceme akreditovat jako novináři. Upozorním na dnes komickou maličkost, že jsme faxovali z pošty Brno 2 a tam nám chodily i odpovědi… Poslali formuláře, vyplnili jsme je, s fotkami je poslali zpět, byly zaplaceny vstupní poplatky. Rychle se začalo nakupovat fotografické vybavení, sháněli jsme vhodné obutí, oblečení, stan a podobně.

První oříšek přišel s tím, že je potřeba vyřídit víza. V roce 1996 se jelo ze španělské Granady do Dakaru a bylo potřeba sehnat víza pro Maroko, Mauretánii, Mali, Guineu a Senegal. Vůbec jsme netušili, jak a kde se víza vyřizují, z Paříže nám informace nedali. Tak jsem zavolal na naše ministerstvo zahraničí a zjistil, kde jsou ambasády kterých zemí… Tak jsem měl telefonní čísla do Vídně, Německa, Polska. Byl začátek listopadu… A začal jsem vytelefonovávat… Tam mě řekli, že vízový proces trvá měsíc, tam dokonce dva a tak dále… Popadla mě beznaději, zoufalství… V té době jsme nikoho z našich „Dakaráků“ osobně neznali… Tak jsem si zjistil telefonní číslo do Tatry Kopřivnice, spojili mě s „nějakým“ Tomášem Tomečkem, ten mě vysvětlil, že má všeho nad hlavu, že nemá čas a možnost nám pomoct, ale dal mě telefonní číslo na „nějakého“ Jirku Žáka, který prý jede s Tatrou v týmu Poldi Steel a ten nám určitě pomůže… Tak jsem s nadějí zavolal na nový kontakt… Bylo pondělí. Na druhé straně linky se ozvalo hluboké „Žák“… Tak jsem pozdravil a vysvětlil, jaké máme problémy a starosti a nevíme jak dál… Chvíli bylo ticho a pak přišel na řadu monolog: „Máte dva pasy? Nemáte, vím to. Tak si okamžitě jeďte udělat druhé pasy, řekněte jim, že to potřebujete kvůli africkým vízům. Udělají vám je do 24 hodin… Potřebujete alespoň 20 pasových fotek. Okamžitě se jděte vyfotit. V Paříži to pro všechny účastníky Dakaru vyřizuje agentura. Já tam jedu ve čtvrtek. Takže ve středu v devět ráno se sejdeme v Olomouci na autobusovém nádraží, nějak se poznáme, dáte mě pasy, fotky, na papíře všechny nacionále a já to zařídím. Naschle…“. A začal kolotoč… Fotky, pasy, v úterý jet do Prahy kvůli marockým vízům. Ve středu jsem netrpělivě už před devátou postával v Olomouci na autobusovém nádraží. Najednou se přiřítila dakarská Tatra v barvách Poldi Steel, zaparkovala, vyskočil menší štíhlý chlapík s knírem, rovnou šel ke mně, podal mi ruku a řekl „Žák, budeme si tykat, já jsem Jirka“… A šli jsme na kafé probrat, co všechno máme a nemáme udělat… Tohle nám zachránilo náš první Dakar… Bez Jirky Žáka by bylo všechno ztraceno… Za půl hodiny se Jirka vyšplhal do Tatry a zase odjel…

Ale všem trablům zdaleka nebyl konec. Například tenkrát byla v Brně jen jedna kancelář, kde byli napojeni na on-line systém a daly se tam koupit v podstatě jakékoliv letenky. Ani já, ani Radka jsme do té chvíle letadlem neletěli a nevěděli, jak se to má kupovat a vyřizovat. Nevěděli jsme, že zpáteční letenka je nesrovnatelně lacinější, než „one way only“… A my měli zpáteční let zaplacený u organizátorů… Tak si úřednice zamnula ruce, jak na nezkušené dvojici vydělal pěkný ranec peněz… Měli jsme letět z Vídně do Barcelony, tam přestoupit a dál letět dolů do Granady. Přestávka byla jen 45 minut a něco mě varovalo, nějaký vnitřní hlas, že je to málo… Ale úřednice se dušovala, že je to času dost… Samozřejmě nebylo… Z Vídně jsme měli odlétat 26. 12. v šest ráno… Ale v šest jsme ještě čekali na liduprázdném letišti ve foyeru, venku mrzlo a tak jsem se zeptal stewartky, co se děje, že už jsme měli letět… Tak se usmála a řekla mě, že se čeká ještě na nějaké důchodce, co se zdrželi na kávě a že jsou přece vánoce, tak kam spěchat… V Barceloně jsme samozřejmě naše další letadlo nestihli a museli jsme také pátrat po našich zavazadlech. Problém byl, že všechny další lety ten den byly vyprodané, Granada je vyhlášené lyžařské středisko a tak se tam létá z celého Španělska. Nicméně nás na přepážce Iberie dali na „čekačku“ a těsně před odletem nás šoupli do jednoho večerního letadla… Jo, jo, zázraky se dějí, hlavně o vánocích… V Granadě jsme při přistání lízli vrchy borovic, přistává se tam přes kopec, ta rána vyděsila všechny na palubě DC9, ale byli jsme šťastni, že jsme tam. Pak už to bylo v pohodě, dočasně… Nenapadlo nás třeba to, že budou dva hotely se stejným jménem vedle sebe, jeden s pěti hvězdičkami, jeden se čtyřmi. My jsme zamířili samozřejmě do toho s pěti hvězdičkami, byl blíž. Recepční nám sdělila, že žádnou rezervaci na naše jména nemá, ale není problém a dostali jsme pěkný apartmán… Druhý den nám večer řekli, že se stala malinká chybička, že jsme s mnoha dalšími účastníky Dakaru ve vedlejším hotelu stejného jména, přenesli nám tam věci, nic jsme nemuseli doplácet, dostali jsme ještě hezčí apartmán a postupně se seznámili s mnoha zajímavými lidmi, se kterými nás poutalo úžasné africké dobrodružství…

S Jirkou jsme se samozřejmě potkali na přejímkách a na prvním povinném brífinku nás postupně seznámil se všemi českými „Dakaráky“… To byl pro nás velký zážitek, potřást si rukou s takovou osobností, jakou je třeba Karel Loprais… Hned bylo všechno veselejší, růžovější… V hotelu jsme se seznámili s Ari Vatanenem, legendou rallye a v té době i legendou Dakaru. Byl velmi milý, přátelský, kdykoliv ochotný si povídat o čemkoliv. Seznámili jsme se tam a hned i spřátelili s úžasnou partou motorkářů, kteří si říkali Tam-Tam Team a vedl je nějaký Lorenz Biege, švýcarský nadšenec, který miloval velké výzvy, velká dobrodružství. A ač mu bylo padesát, nadchl se pro Dakar, koupil si KTM, naučil se jezdit na motorce a vyjel. A kupodivu přežil a dojel… Jak jsme se o rok později dozvěděli, dakarské dobrodružství mu stačilo a připravoval se na newyorský maratón… A v jeho týmu byly takoví jezdci, jako Norbert Schilcher, Jürgen Mayer, nebo Andrea Mayer… Naši budoucí velcí přátelé s kterými jsme prožili úžasná dobrodružství.

Když jsme přišli na formální přejímky, kterými prochází samozřejmě všichni, i novináři nebo mechanici, ve dveřích nás přivítal obrovský chlap s tváří filmového herce a s upřímným úsměvem, ředitel Dakaru a jeho trojnásobný vítěz Hubert Auriol. Krátce nás vyzpovídal, vytušil, že jsme noví. A pak nám řekl tajemnou větu „dejte si pozor na africký virus“. Malinko jsme se lekli, co to je, tak se usmál a pravil „kdo jednou zažije Dakar, většinou už bez něho nemůže být“… Časem jsme zjistili, že to je pravda pravdoucí… Postupovali jsme od stolu ke stolu, tam jsem nafasovali lístky na vodu, tam karty na krk, tam nás zpovídali doktoři a podobně a na závěr si nás napsala vedoucí tiskového střediska do seznamu novinářů, kteří by měli nějakou etapu absolvovat ve vrtulníku. Předzvěst dalšího velkého zážitku. Na přejímkách jsme se seznámili i s trojicí úžasných španělských kluků, kteří startovali v barvách Lucky Strike na továrních strojích KTM, Jordi Arcarons, Nani Roma a Carlos Sotelo. Byli nadšení, že Radka mluví plynně španělsky, když jsme řekli, že jsme z České republiky, hned na nás chrlili jména našich slavných fotbalistů, prostě Španělé… Ani tihle draci na nás nezapomněli a i po dlouhých letech se nadšeně hlásí…

(A teď kávičku a pokračování příště)

Jirka Žák na posledním africkém Dakaru v roce 2007. Ari Vatanen byl úžasný, každý večer jsme si povídali nejen do diktafonu o etapě, ale o všem možném, o jeho životě, rodině. Také několikrát poslal přání k vánocům a když jsme se pak někde na rallye v Evropě potkali, vždycky se hlásil.

 

Zdroj: Vůně Benzínu Cz – Josef Vrátil

Foto: archvív Josef Vrátil

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3837908
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1251
2007
3258
27072
75031
3480168

Vaše IP: 54.90.217.44
Server : 2018-01-16 20:36:27

Back to Top