08.jpg

Cross country rallye 2008

wvef.org
спасибо ivideosoft.com
Image To co následovalo po dni volna, bylo téměř nad naše síly a tak se k závěrečné rekapitulaci dostávám až nyní, kdy se částečně probíráme z toho snu a teprve nám začíná docházet, že to všechno již skončilo. Naštěstí pro naše barvy šťastně, ale pojďme tedy postupně jednu etapu od druhé!

V poslední zprávě z Turfanu, jsem naznačoval, že závod prakticky zde začíná a nemýlil jsem se…

Etapa 12, Turfan – Hami.
Do rychlostky se tentokrát startovalo hned za depem, takže odpadal únavný přejezd a hned se začalo závodit. 412 km slibovalo rychlé pisty, prach a písek.
Severní Čína – tedy v dávné minulosti Jižní Mongolie totiž představuje také část pouště Gobi. Jízda ve vyschlých řečištích mezi krásnými scenériemi kaňonů by si zasloužila zvolnit a vnímat ty krásy okolí, ale my přijeli závodit, takže vše míjíme rychlostí okolo 110 km/h. Ještě než přijíždíme k prvním dunám, přibíhá k nám po pistě Etienne Smulevici, který udělal chybu v navigaci a když se snažil vedle tratě vrátit pro neprojetý waypoint podařilo se mu zapadnout s jeho buggy SMG do soliska. „Ukecává“ nás a tak zajíždíme na kraj soliska, abychom se ho pokusili vytáhnout. Opatrně krokujeme, abychom zde nezůstali také. Horní krusta praská, Míra přidává a snaží se odtud dostat rychle pryč. Marně… zapadáváme levou stranou asi metr do soliska a zůstáváme zde bezmocně ležet také. Nadáváme si za naší dobrosrdečnost a běžíme k cestě zastavit další kamión a přesvědčit ho,aby nás vytáhl. Tři projíždí bez povšimnutí, ale naštěstí se nám daří zastavit posádku jednoho Unimoga a ten na třetí škubnutí dostává našeho MANa zpět na pevný podklad! Vše nakládáme a rychle odtud mizíme. Přijíždíme k prvním dunám a musíme uznat, že se chvíli přemlouváme k prvnímu sjezdu. Přeci jen pustit dvanáct tun do díry připomínající výtahovou šachtu chce trochu kuráže! Navíc je třeba přesně odhadnout nájezdovou rychlost, neboť duny jsou měkké a vyškrábat se na její hranu chce trochu rychlosti, ale opravdu jen trochu, aby se člověk neskutálel dolů. To se samozřejmě již prvním jedincům podařilo. My jsme nakonec odvahu našli a sjeli si první cca 100 m vysokou dunu. Nahoře pocit strašný, dole skvělý! Také je třeba najet přesně kolmo na hranu a když se to daří, kamión se dole téměř zapichuje na čumáku, ale poté se narovnává a pokračujeme dál. Pomalu si zvykáme na novou zkušenost.
MAN kráčí v měkkém písku skvěle. Další hodinu je to jak na houpačce – nahoru a dolů. Čekali jsme písek, ale tohle nás přiznáváme překvapilo, kdybychom ale věděli co nás teprve čeká!!! Daří se nám v táhlém stoupání zapadnout a máme zde premiérové „vykopání“ si auta. Nájezdy a lopaty létají vzduchem a za 20 min. opět pokračujeme. Tlak v pneu snižujeme postupně až na 1,2 baru. Prvním „lehlým“ kamiónem byl rychlý Hans Stacey, kterého ale týmový kolega Franz Echter rychle zvedl zpět na kola a tak ztráta okolo 30 minut zase není tak vážná, jen mechanici měli v depu celou noc co dělat, aby dali nové okno a vše porovnali. Pro zahřátí zde bylo asi 25 km dun, další dny se má přitvrdit. Do cíle dorážíme v poklidu, plni nových zážitků z premiérové jízdy s kamiónem v dunách. Trochu nás zdržuje nefunkčnost automatického systému upouštění a dofukování kol, takže musíme vždy před písky vyběhnout z auta a odfouknout na potřebný tlak. To nám bere v průměru asi 15min. Časový limit přes všechna zapadnutí a zdržení stíháme s rezervou téměř dvou hodin.

Etapa 13, Hami – Quinguan
Celková délka etapy měla hodně přes 700 km a rychlostka opět přes 400 km. Náročnost se stupňovala kilometr po kilometru písku přibývalo a okolní skály měnily barvy téměř za každým kopcem. Maximální časové limity stanovené na etapu jsme viděli jako nereálné, ale nakonec jsme se do času vešli ještě spolu s šesti dalšími kamióny. Co nás ale v klidu nenechávalo, bylo to, že tento den jsme projeli více jak 80 km v těžkých dunách. Dvakrát se nám podařilo domáčknout podhuštěnou pneumatiku a stabilizovat a zvednout auto nám dává před druhým CP celkem zabrat. Ztrácíme zde více jak hodinu a dvacet minut. Ještě předtím kousek za prvním CP potkáváme stát speciál mladého De Rooye. Spolu s ním zde stojí i jeho rychlá asistence a tak to vypadá na něco vážnějšího. Později se v bivaku dozvídáme, že Gerard De Rooy měl poruchu na motoru a tak tým De Rooy ostoupil ze závodu z prvního místa. Do vedení se tak dostal opět Hans Stacey na MANu, my se i přes problémy posunuli na 9. místo absolutně. Katriňák si drží svůj náskok nad Norem Ullevaseterem a taktickou jízdou mu nedává šanci se přiblížit. Třetí Kolomytzin z Ruska je rád za své umístění, Dušan Randýsek zatím drží páté místo, ale tlačí se na něj dva Italové.

Etapa 14, Quinguan – Alxa Youqi
Unavení jsme vstávali brzo ráno, abychom se přesunuli na další speciál. Měl sice „jen“ 280 km, ale z toho téměř 120 km v dunách. A ne ledajakých. Jejich množství se zvětšuje, jejich náročnost také a písek je jemný jako pudr. Pomalu se prokousáváme kilometr po kilometru, opět si zkoušíme co je to vykopat lopatou tohle monstrum z jemného písku, nájezdové plechy už dávno nejsou rovné, ale bereme to jako součást tohoto závodu. V klidu tak vždy ve čtyřicetistupňovém vedru vylezeme ven, pot se z nás valí, takže na sebe lijeme jednu plastovou lahev vody za druhou. Ta má díky tomu, že ji skladujeme za sedačkami snad ještě více stupňů než je venku, ale alespoň ze sebe člověk dostane písek a prach. Navigačně je etapa náročná díky písečné bouři na začátku, ale nám se daří se zorientovat a tak získáváme na soupeře cenné minutky… No o minutky tu nejde, ale máme z toho alespoň dobrý pocit! Před dunami, kdy vylézáme z vozu a trávíme ušetřený čas odfukováním pneumatik nás zas zbloudilé vozy a kamióny předjíždí. Jedeme si své tempo a nenecháváme se rozhodit. Přestože neděláme zásadní chyby vidíme, že časový limit 6h58min. je nereálný. Přijíždíme za dunami k CP3 a dostáváme vytoužené razítko. Zde nám oznámili, že v tomto místě etapa končí. Ušetřených 80 km jsme rádi oželeli. Asi 150km přejezdu do bivaku, bylo již pohodových, ale zvládli jsme stejně dojet až po půlnoci. Sprcha a rychle spát, další etapa má totiž být to nejhorší… Časový limit zvládly pouze první tři kamióny, takže dostáváme první penalizaci 3 hodiny. Jsme ale klidní, neboť takových je nás většina. Někteří jsou na tom hůř a dostali další 3 hodiny za neprojetá CP.

Etapa 15, Alxa Youqi – Bayan Hot
Opět vstáváme brzy ráno, ale nemůžeme si stěžovat, neboť motorkáři jsou na tom ještě hůř. Startovalo se po 75km přejezdu rovnou do písku u Musea dun. Hned kousek za startem leží kamión Franze Echtera, stojí tu už další dva vozy a tak po krátké konzultaci zjišťujeme, že jsme tu zbyteční a vyrážíme dál. Pomalu jsme se dostali přes první dunová pole a najeli jsme mezi dva pruhy vysokých dun. Když říkám vysokých, myslím tím duny 300 až 500 m vysoké. Mezi nimi zůstáváme prakticky celý den. Každých 10 km nás pak čeká přejezd menších či větších dun. Nádherná krajina s náročnými sjezdy k jezerům, zapomenutým oázám uprostřed této drsné písečné krajiny a poté ještě náročnějším výjezdům z těchto údolí. Na horizontech vidíme nekonečné pískové kopečky. Než jsem odjížděl, tak jsem viděl Krausův pořad „Uvolněte se prosím“ a hned jsem si při pohledu na nekonečná dunová pole vzpomněl na frázy, kterou se jej snažil lektor čínštiny naučit. Jeho slova zněla: Čína je velká, Japonsko malé. Nevím jak moc je Japonsko malé, ale jistě vím, že Čína je fakt veliká a v této části i neobyčejně krásná. Když jsme prvních 100 kilometrů zvládli za 5 hodin, bylo nám jasné, že nesmyslný limit 6h 43min. nemůžeme stihnout. Nechávalo nás to v klidu, neboť takových byla opět v kategorii kamiónů většina. Dvakrát odfouklé kolo, ale naštěstí jsme již věděli jak na to a tak nešlo o výraznou časovou ztrátu. Za 18 minut jsme jeli dále. Opět jsme pomohli pár soupeřům z prekérních situací, neboť sami dobře víme, že zde je třeba si pomáhat. Před CP2 vytahujeme beznadějně zapadlého MANa Francouze Jacquota a jedeme dál. Dvakrát zůstáváme viset na hraně duny, používáme měchy na zvednutí zadní nápravy a pokračujeme. V pozdějším odpoledni již písek pomalu chladne a již není tak jemný jako v poledne, ale stále si musíme dávat pozor. Některé duny je třeba najíždět na několikrát a řešit je ve velké rychlosti, aby se člověk dostal nahoru.
Velbloudí tráva, prorůstající pískem je nebezpečná při sjezdech a předek auta dostává zabrat. Spolehlivost MANa byla neskutečná a tak jsme se pomalu, ale jistě prokousali přes obrovské duny a velbloudí trávu až k CP3. Ještě před ním se snažíme pomoci Verzelettimu s Unimogem. Přestal mu řadit. Když jsme přetrhli druhou kurtu, vzdáváme to. Od CP3 na 144 km ustupují konečně duny, cesta se zrychluje a tak zbývajících 60 km dáváme celkem svižně. Slunce zapadá a my musíme zastavit a narovnat zohýbanou rampu s přídavnými xenonovými Hellami, neboť hlavní světla jsou díky tvrdým dopadům nepoužitelná. Do cíle dorážíme a nikdo tady už není! Škoda, ale chápeme, že na nás v půl jedenácté asi nikdo čekat nebude. Sundáváme helmy a vyrážíme na únavný 300 km dlouhý přejezd. Do bivaku dorážíme ve tři ráno! Zde se dozvídáme, že limit byl posunut na 9h 45min, neboť se do původního nevešel ani vítěz etapy Mathias Behringer na MANu. I tak máme smůlu a dostáváme další 3 hodiny penalizace. Nevadí, hlavně že jedeme dál, opět je takových naprostá většina. Na sprchu nemáme „morál“, vstáváme v 6h30 min. a je před námi poslední měřená etapa!

Etapa 16, Bayan Hot – Hohhot
Na tu přejíždíme dalších 325 km, takže se v autě pomalu dospáváme a psychicky připravujeme na závěrečných 125 km. Pro změnu je celá speciálka v písku. Před startem odfukujeme na standardní 2,0 bary a uvidíme co to bude dělat. Od organizátorů se dovídáme, že v minulých dvou etapách skončilo mnoho aut a náklaďáků. Úmrtnost je v naší kategorii v tuto chvíli více jak 60%, což je opravdu hodně! V autech je tomu podobně, motorek je na startu asi polovina. Nevíme čím to je, ale závěrečný test, i přes to, že organizátoři před ním varovali, tak náročný nebyl. Možná jsme se během minulých 4 dní i trochu vyjezdili a nemůže nás nic překvapit. Snažíme se jet na jistotu, ale když máme za sebou po dvou hodinách jen 45 km musíme chtě – nechtě přidat. Časový limit je zas šibeniční 4h 10min. a to bychom nestihli. CP 1 je na 75 km a tak se sem snažíme probojovat za tři hodiny a doufáme, že se pak trať zrychlí. Dvakrát se nám opět podařilo domáčknout pneumatiku, ale stačilo ji jen dofouknout a jelo se dál. Ztráta po pěti minutách neznamenala nic, ale čas neúprosně běžel. Na CP 1 jsme byli nakonec za 3h 15min. a protože trať dál vedla do dun a mezi velbloudí trávou, která je ještě pomalejší, bylo nám jasné, že jsme s časem zase „na štíru“. Zvyšujeme tlak v pneu na 2,4 baru a přidáváme. Chytli jsme skvělé tempo a závěr závodu si i přesto užíváme. Předjíždíme Behringera, Verzellettiho a pár osobních vozů. Kousek před cílem i zapadlého Francoise Delecoura, který tak přišel o třetí místo v absolutním pořadí. Zadní poloosa na jeho buggy SMG nevydržela. Přijíždíme k cíli v čase 4h 53min. s úsměvem na tváři. Máme to za sebou. Nyní další přejezd 300 km a tak se moc nezdržujeme. Spící bivak v jednu ráno skoro nemůžeme najít. Dozvídáme se, že ráno vyrážíme na společný přejezd do Pekingu již v půl páté ráno. Ještě se zbavujeme všech zapůjčených přístrojů v autě (iritrack, gps – ertf, sentinel, balise) a jdeme spát. Nemůžeme vynechat slavnostní přípitek. I když teplá, chutná vítězná slivovice skvěle!

Etapa 17, Hohhot – Beijing
Vstávat se nechtělo, únava z předchozích dní se nasčítala a tak byl 665 km dlouhý přejezd, navíc zorganizovaný jako hromadný v koloně téměř k nepřežití. Mirek střídající se na přejezdech s Martinem zvládl prvních 150 km, pak jsem zaskočil za volant i já, protože Martin nebyl k probuzení. Postupně jsme se prokousávali k Pekingu a někdy okolo páté dorazili k Velké zdi na vyhlášení a závěrečný slavnostní ceremoniál. Focení týmů, vyhlášení a předávání cen se protáhlo až do půlnoci a my mohli šťastně zkonstatovat: „Byli jsme při tom! První ročník Transorientale 2008 je úspěšně za námi. Dojeli jsme do cíle na 8. místě v kategorii kamiónů. Ten jsme navíc měli v ruce úplně premiérově a stali se tak prvními Čechy co při dálkovém závodě cross country rallye použili jinou techniku než domácí Tatru či Liaz. Osmý dojel i Dušan Randýsek, který se v posledních etapách trochu trápil s technikou své Yamahy, ale nakonec i on mohl vyskočit na pódium u Velké zdi. Pepa Macháček dojel jako jediný čtyřkolkář (startovali dva) a pokud budeme tak jako každý večer v bivaku jedna rodina, musíme zmínit i fantastické vítězství Slovenského jezdce Jaro Katriňáka na KTM!

Míla Janáček

Zapalovače Zippo

Světlo modeluje

Hlavním partnerem portálu Dakar.cz je obchodní dům Hocker.cz

Kuchyňské dozy

Kuchyňská svítidla Cucina...

Zippo zapalovače klasika on-line Karnevalové kostýmy a masky pro karneval | Karnevalové kostýmy a masky

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3839092
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
976
1951
6412
30226
75031
3483322

Vaše IP: 54.91.16.95
Server : 2018-01-18 07:01:25

Back to Top