04.jpg

Cross country rallye 2003

wvef.org
спасибо ivideosoft.com

Celý článek Že se jel jedenáctý ročník závodu Italian Baja, to už jistě všichni víte, jak to dopadlo jste si na těchto stránkách už také přečetli, ale jaké to tam doopravdy bylo, to vám povím teď já jakožto přímý účastník vlastně účastnice výpravy a závodu samotného. Naše výprava ve složení Petr Stárek - novinář, redaktor, hlavní zpravodaj portálu Dakar.cz a také super kuchař,

Tomáš Uruba - fotograf, kameraman, všudybýlek, Pavel Klíma - hlavní fotograf a kameraman, remcálek, šofér, Ivo Kaštan - manager, trenér, mechanik a moje drahá polovička, Viera Kaštanová (moje maličkost) - ta, kolem které všichni skákali a kvůli které tam vlastně i jeli, moje největší úloha byla závodit, dojet do cíle a málo poškodit svoji tělesnou schránku. Na cestu jsme vyrazili raději už ve středu večer, spíše na noc a z cesty vám toho moc nepovím, protože jsem hned za hraničním přechodem v Mikulově zalezla do spacáčku , útulné postýlky v autě a probudila se až v Pordenone dějišti samotné rallye. Našli jsme si příhodné místečko na trénování a kempování, hned vedle Jutty Kleinschmidt, z druhé strany zase stál Peterhansel s Mitsubishi. Dopotulovalo sem ještě spousta dalších známých osobností tohoto sportu.

Fotogalerie

I když se mi mnoho nechtělo, Ivoš mne přinutil vlézt na motorku a ujet pár desítek kilometrů v kamenitém řečišti, hned jsem okusila jeho tvrdost a je to na mých nohách vidět do dneška. Motorka fungovala na sto pro, Petr zatím uvařil skvělý oběd, musím uznat, nezvládla bych to lépe. Odpoledne přijeli další čeští účastníci - Milan Holub a Pavel Diviš, poklábosili jsme, probrali taktiku závodu, která je v podstatě stále stejná - začít naplno a postupně zrychlovat. V pátek časně ráno nás čekaly přejímky, což znamená nejprve vystát hodinovou frontu, zaplatit, pokud již nemáte zaplaceno, předložit komisaři FIM příslušné doklady - licence, povolení startu, techničák, řidičák.... Když projdete i tím, vyzvednete si balíček se startovním číslem pro vás i váš stroj a jako dárek dostanete malou trofej za účast na rallye. Je to v celku jednoduché, zabere vám to jen několik hodin času. Potom už jen polepit motorku startovními čísly a hurá do další fronty na technickou přejímku, tam vám označí motorku resp. ty části, které se nesmějí během závodu vyměnit, změří hlásek vašeho závodního miláčka aby jste při průjezdu městy nedělali velký hluk a hotovo. Motorku postavíte do uzavřeného parkoviště a čekáte na start, vlastně ještě tu je symbolické přejetí rampy. Následuje přejezd 40 km do prostoru zvaného Osservatorio, kde vás čeká prolog. Letos to byly dvakrát dvě kola po osmi kilometrech, tak pro zahřátí a určení pořadí startu následující den. Prolog se velmi vydařil Pavlu Divišovi, Milan Holub už tak spokojený nebyl a já jsem si to docela pochvalovala. V sobotu už v sedm hodin startovaly auta, nemohu nezmínit dvě české posádky manželé Burdovi a Jirku Přibyla s Pepíkem Macháčkem. Motorky začaly startovat v devět hodin a čekalo je první 130 km dlouhé kolo. Docela mi to šlo, Ivoš mě najížděl po trati a vždy se tvářil velmi spokojeně, to se nedalo říci o Milanu Holubovi, který odstoupil asi na třicátém kilometru pro bolesti zad. Já jsem se přestala na motorce culit asi po osmdesáti kilometrech, kdy jsem procvakla přední gumu. Bylo to zrovna v jednom z nejtěžších úseků trati, ale protože já nevzdávám nic bez boje a věděla jsem, že za 30 km je tankovačka, pokračovala jsem v jízdě. Řeknu vám, není to nic moc. Když jsem konečně spatřila Ivoše na tankovačce, věděla jsem, že mám vyhráno. Výměna gumy mi trvala dvanáct minut a předemnou bylo závěrečných třicet kilometrů. Bohužel, jsem nestihla časový limit a byla potrestána penalizací. Druhé kolo bylo už daleko snažší, v podstatě už víte do čeho jdete a i síly je také jednodušší rozdělit. Odměnou za zvládnutí druhého dne mi byla skvělá večeře, kterou uvařil Petr, sklenička whisky na dobrou noc a sladký spánek.

Fotogalerie

V neděli to už bylo tak říkajíc za pár, zkrácené kolo na 110 km a závěrečný superspecial 8km. Následoval podle mne nesmyslný přejezd 130 km do Terstu, kde byla závěrečná rampa a na ní slavnostní předávání cen. Zima tam byla jak v Rusku za Cara, šílený chaos v organizaci, díky jemuž jsem málem rampu ani nestihla. Nikdo neměl snahu seřadit jezdce a tak třeba moje jméno volali třikrát, než jsem se na rampu dostala. Zbyla na mě také pěkná trofej za první místo v kategorii "femminale". Dostat se však s téměř patnácti kilovou plaketou na motorce z rampy byl obrovský výkon. Byla jsem ráda, že už je to všechno za mnou, naložili jsme motorku do auta a hurá domů. Zpáteční cestu jsem jak jinak než prospala, tak vám mohu akorát říct že se mi zdály krásné sny. No a jak vlastně dopadli naši autaři? Auta měli trasu celkem o dvě kola delší než motorky, manželé Burdovi se neustále potýkali s technickými problémy, stejně jako Přibyl s Macháčkem. Ve výsledkové listině najdete pouze Burdovi, ne že by Macháček s Přibylem závod nedokončili, ale Pepa Macháček se dopustil té nejhrubší navigátorské chyby, v cíli se nezbavil Černého Petra - neodevzdal časovou kartu a tím pádem, jako by tam nebyl a ze závodu byli diskvalifikováni. „Jó, chybama se člověk učí“. Vsadím se, že se to Pepíkovi už nikdy nestane. Pepík má vůbec kuriozní zážitky z cíle rallye. Například v roce 2000 při rallye Paříž-Dakar-Káhira, kdy vyhrál kategorii čtyřkolek, propásl slavnostní předávání cen, od té doby se mu to už také nestalo a na vyhlášení chodí vždycky v čas… Vierka Kaštanová, Dakar.cz

Magazín Racing Life

Jezdci a týmy

 

 
 

 

 

 

Partneři

Návštěvníci
117
Články
2440
Odkazy
39
Počet zobrazených článků
3840670
Dnes
Včera
Tento týden
Tento měsíc
Minulý měsíc
Celkem
496
3463
9395
33209
75031
3486305

Vaše IP: 54.83.81.52
Server : 2018-01-19 06:55:23

Back to Top